Historie oddílu

70 let vodního slalomu a sjezdu v Pardubicích

Vážení sportovní přátelé, kamarádi, soupeři, milovníci divoké vody...
Níže uvedený text byl připraven pro publikaci k 70. výročí oddílu kanoistiky TJ Synthesia Pardubice.
Oddílu, jehož historie je nadmíru bohatá a jehož sportovní činnost a úspěchy byly vždy jeho chloubou. Je jen málo oddílů, které se mohou pochlubit, že za svoji dlouhou historii vychovaly takové množství vynikajících sportovců od krajských přeborníků, přes mistry ČR, ČSR, ČSSR, ČSFR žáků, dorostu, dospělých, veteránů až po mistry světa a Evropy, ve slalomu a sjezdu. 70 let našeho oddílu kanoistiky je historií sportovců a funkcionářů, kteří se vodnímu slalomu a sjezdu upsali tělem a duší. Lidí kteří obětovali svůj čas, energii a tisíce hodin odpracovaných na výstavbě loděnic, lodí, pádel, ale i desetitisíce hodin věnovaných tréninku, proto aby výsledky Pardubického klubu patřily k těm nejlepším jak u nás, tak ve světě. Právě ti, o kterých tento text hovoří, tvořili tu dlouhou a krásnou historii a já jsem velice šťasten, že jsem měl tu  možnost se této historie zúčastnit. Původní texty z předchozích publikací, které vznikly v různých obdobích, nebyly zásadně upravovány a odpovídají tak historickým obdobím, kterými náš klub postupně procházel. Věřím tedy, že publikaci přijmete jako zdroj historických událostí a hlavně jako připomenutí dob dobrých i zlých. Tento text je zároveň poděkováním všem, kdo měli tu možnost se do historie oddílu jakkoliv zapsat, závodníkům, funkcionářům, rodičům, případně jakýmkoli podporovatelům našeho krásného sportu. Zároveň bych chtěl poděkovat i těm, kdo budou i nadále v této historii pokračovat.
Jan Šťastný
Předseda TJ Synthesia Pardubice

OBSAH:
1. Začátky kanoistiky v Pardubicích a založení oddílu
2. Začátky oddílu VCHZ a roky 1951 – 1960
3. Období staré gardy 1960 –1975
4. Tuzemské a zahraniční cesty
5. Období 1975 –1985
6. Začátky nové éry oddílu 1985 – 2001
7. Zlaté roky oddílu 2001 – 2021
8. Medailonky významných osobností
9. Přehled výsledků
10. Krátce o rekonstrukci loděnice

1. Začátky kanoistiky v Pardubicích a založení oddílu

Podle dochovaných zpráv a zápisů z dřívější doby vznikl kolem roku 1925 spolek trampů, který se věnoval vodním sportům. První dochovaný zápis z ustavující schůze je ze dne 26. 1. 1931 a žádal Zemský úřad v Praze o povolení ustavení spolku s názvem „Sdružení trampských osad Pardubice“, zkráceně STOP. Výnosem zemského úřadu ze dne 7. 4. 1931 byl tak položen základ pro první vodácký kolektiv v Pardubicích. Dne 11. září 1932 vychází oběžník pro všechny trampské osady o uspořádání veřejného závodu všech plavidel na Labi. To je asi první podchycené datum o pořádání veřejného závodu na kánoích, maňasech a štechrovkách. V Pardubicích se již v té době jezdil (tenkrát velmi populární) závod od občanské plovárny k peřejím „Hrčáky“ a zpět. Býval spojován se závodem plavců, pro něž však trať znamenala spíše plavecký maraton.

Dne 3. září 1933 se konají již IV. veřejné závody plavců a sportovních lodí na Labi. V propozicích se uvádí: „Závodí se na všech druzích lodí u nás používaných v 5 kategoriích. Závod sám vyžaduje neobyčejné napětí sil a nervů závodníků a divoký boj s dravým živlem na peřejích v „Úzkém“ udržuje diváky v příjemném vzrušení. Po skončení závodu lodí se konají závody plavců na 50 a 100 metrů.“

Dne 23. 4.1935 na valné hromadě STOP klubu, který v té době zaštiťoval vodní sporty v Pardubicích, včetně závodů všech plavidel a plavců na Labi a přilehlých řekách, byl zvolen jako předseda jistý úředník František Stoklasa ze Svítkova. Dne 2. 5. 1936 dochází k navázání styků se Svazem kanoistů Československé republiky a ještě téhož roku byli jako první reprezentanti Pardubic zaregistrováni sportovci: Václav Hendrych a jistý Hoffman, kteří reprezentovali Pardubice na prvních celostátních závodech 2.6. 1936. Další Pardubák, pozdější dlouholetý pardubický vodácký funkcionář Jan Kopecký, sice také na těchto závodech startoval, ale za pražský klub Sklep, neboť v tomto roce byl v Praze na vojně.

Mluvíme-li v těchto letech o vodáckých závodech v ČSR, jednalo se o závody rychlostní nebo distanční, z nichž ty druhé měly často i charakter sjezdu horských řek. V sousedním Rakousku byla situace jiná, experimentovalo se s různými formami slalomu od „obřího“ až po slalom připomínající jeho současnou podobu. V létě 1935 vodáci z KČT Brno v čele s Františkem Smutným sjížděli rakouské řeky a na Enži ve Steyru shlédli III. rakouský slalom. Zaujal je natolik, že si opatřili výtisk rakouských slalomových pravidel, přeložili je a 9. května 1937 uspořádali na rozbitém jezu v Brně-Bystrci pod staveništěm Kníničské přehrady první slalom v ČSR. Rok poté se jelo na Berounce pod Radotínem první mistrovství ČSR ve slalomu na kajaku. Prvním mistrem se stal Emil Šmatlák. Jako ukázkový se jel závod kánoí jednotlivců a dvojic. Tehdejší kanoe s kýlovitým dnem byly ale neobratné a pro slalom nevhodné a závod kanoí tak zanechal rozpačitý dojem. Na singlu vyhrál Honza Felix, na deblu Šmatlák s Pánkem, tedy tehdejší naši nejlepší rychlostní závodníci. Rozvoj
slalomu potom zastavila II. světová válka, ale po ní již v roce 1947 se v Ženevě jelo první mistrovství Evropy a v roce 1949 tamtéž první mistrovství světa ve vodním slalomu, vypsány byly i kategorie C1 a C2. Čechoslováci tam získali 3. místo na C1 (Brzák) a 3. místo na C2 (Brzák – Kudrna). Jejich kanoe byly již speciálně upravené pro slalom, ale stále nezakryté. Jejich soupeři (např. Francouzi) měli kanoe zakryté a i tvarově pro těžkou divokou vodu vhodnější. Našimi medailisty byli opět špičkoví rychlostní kanoisté, ale žádní slalomoví specialisté.

V roce 1950 se však situace začíná měnit a vznikají oddíly se zaměřením na slalom. K průkopníkům patřil hlavně oddíl v Děčíně v čele s René Šimkem a dalšími vynikajícími závodníky: Skolil, Hrabě, Esentier, Herman, Kočka a další. Na Slovensku byl založen slalomový oddíl v Liptovském Mikuláši. Tento začátek zachytily i Pardubice, byla to parta ve Svítkově, podobná byla v Rosicích nebo „za vodou“ U Haldy. Dobrá situace byla v té době v Pardubicích, kde kanoistický oddíl Sokola Pardubice měl řadu vynikajících dorostenců: Přemek Dušek – Dolejš, Čížek – Novotný, Řehoř – Flégr, Hendrych – Slepička, kteří začali jezdit i slalomové závody a někteří z nich se na slalom později specializovali.

Tehdejší pardubický kanoistický život se soustřeďoval v loděnici Sokola (dříve vodních skautů), na pravém břehu Labe proti starým jatkám (zhruba v místě, kde v současné době končí po proudu plavební komora zdymadla). Loděnice byla však již tehdy přeplněná jak co do počtu členů, tak do počtu lodí a situace začínala být neudržitelná. V této době tam také působila skupina pracovníků z rybitevského výzkumáku a chemičky, do jejichž turistické činnosti na vodě byl zapojen i tehdejší ředitel Chemických závodů Rybitví Ing. Petráň. Docházelo současně i k reorganizaci tělovýchovy a vznikaly resortní dobrovolné sportovní organizace (tzv. DSO).

Prvním závodem v Pardubicích, který v sobě zahrnoval základní prvky slalomu, tj. slalomové branky, byl závod „Tři řeky-Labe, Chrudimka, Loučná“ (Loučná byla v závodě suplována Haldou, která z Loučné vytékala). Start toho závodu byl na Labi u Arosy (tehdejší veslařská loděnice na levém břehu nyní slepého ramene) směrem po proudu, kolem „Špice“ se odbočilo proti proudu na Chrudimku, v místě tréninkového „jazyku“ se lodě přenesly na Haldu a po ní se pokračovalo proti proudu, minuly se Hrčáky a nad nimi se lodě z Haldy přenesly pár metrů na Labe v místě, kde začínaly peřeje. Ty se zdolaly a po relativně klidné vodě se mířilo k cíli u Arosy. Ještě před cílem ale na závodníky čekalo několik slalomových bran, kterými závodníci museli projet, přičemž jim byla započítávána případná penalizace dle tehdejších slalomových pravidel. Kolik ročníků tohoto závodu se konalo, a v kterých
přesně letech, nám není známo. Bylo to ale před rokem 1950.

24. září roku 1950 byl pod hlavičkou Sokola Pardubice na Labi na Hrčákách uspořádán první Východočeský slalom. Slalom stavěli pozdější zakladatelé našeho oddílu bratři Jarda a Václav Horynovi za velmi obtížných podmínek, protože Labe tam bylo značně široké a natahování závěsných lan pro branky bylo nadlidským výkonem. Tohoto slalomu se zúčastnila celá reprezentační špička z Prahy i Děčína. V roce 1951 se na Hrčákách uskutečnily ještě dva slalomy, jeden z nich 10. 6. 1951 jako přebor dorostu ČSR. Na jaře 27.4.1952 se uskutečnil již 3. ročník Východočeského slalomu, to už ale bylo na Chrudimce pod hydroelektrárnou. Tento závod brzy získal na popularitě jako „Slalom pod hydro“. Byl velmi dobře organizován a dlouho dáván za vzor. Navíc byl v šedesátých letech považován za jeden z nejobtížnějších slalomů v ČSR. A tak kanoistika začala v Pardubicích odvíjet dlouhou a bohatou historii. A můžeme být hrdí, že to byl náš kanoistický oddíl, který se na této historii zásadním způsobem podílel.

V roce 1950 ještě neorganizovaní nadšenci bratři Jarda a Václav Horynovi absolvovali kurz slalomu na divoké vodě pořádaný Brněnským krajem ve Znojmě. A v následujícím roce 1951 byli bratři Horynovi spolu s Josefem Hendrychem hlavními zakladateli tehdejší Jiskry Rybitví, oficiálního samostatného oddílu slalomu a sjezdu. Založený oddíl nesl název DSO Jiskra Rybitví, zatímco Sokol Pardubice přešel pod DSO Dynamo Pardubice. Nový oddíl neměl svoji loděnici, a tak hostoval na loděnici Dynama (dříve loděnice Sokola proti jatkám). Prvním a zakládajícím předsedou se stal Ing. Jaroslav Horyna, další členové výboru byli Václav Horyna (v té době vykonával zákl. vojenskou službu jako pomocník tělovýchovného náčelníka divize v Olomouci), dále Jan Mácal, Helena Dureová, Jozef Hádek, Vladimír Slepička, Olga Hesová, Míla Jarolím a Miloslav Petráň.

Kolem třiceti členů oddílu mělo krom několika vlastních lodí k dispozici i jednu oddílovou loď, tu věnovala Helena Dureová a členové oddílu se na ní po jedné hodině střídali. Jedinými závodníky v té době byli Jaroslav Horyna, Vláďa Slepička (Lánský) a Josef Hendrych, po příchodu z vojny i Václav Horyna. Ten byl také následně zvolen na dlouhá léta předsedou oddílu. Jeho snahou bylo osamostatnění oddílu a vybudování vlastní loděnice. To se podařilo hned na jaře roku 1953, kdy chemické závody Rybitví získaly do majetku občanskou plovárnu. Jednáním s rybitevským závodem byl našemu oddílu přenechán pozemek v areálu plovárny k vybudování loděnice. Z poskytnuté dotace 17 tisíc Kč byl na pile v Medlešicích nakoupen materiál a v průběhu léta byla svépomocně na pilotech postavena loděnice o rozměrech 12x6 metrů, k dispozici oddíl také dostal bývalou šatnu Občanské plovárny. Loděnice se nacházela na pravém břehu Labe v místě nad současným jezem, kde dnes sídlí povodí Labe. V příštích letech Občanská plovárna příliš neprosperovala a tak se kanoistický oddíl začal nenápadně rozšiřovat do jejích prostor, vybudovalo se hřiště na nohejbal, a také pěkný koutek na opalování pro matky s dětmi.

2. Začátky oddílu VCHZ a roky 1951–1960

Stavbou loděnice se značně změnila i struktura složení oddílu. Stavební brigády nebyly populární ani tehdy a tak se členská oddílová základna z původních 38 členů snížila na 20 členů. K oporám při stavbě patřili: bratři Horynové, Krámský, Jarolím, Šeha, Liška, Friedrich, Bříza. Vznikl tak samostatný stánek v kouzelném prostředí ještě nezregulovaného Labe, kdy vyjížďky proti proudu k Arose, k „utopeným“ či zdolání Hrčáků patřilo k nezapomenutelným zážitkům. Ještě ten rok po dostavění loděnice byla za odměnu uspořádána velká turistická akce, Vltava z Lenory do Českého Krumlova za účasti 17 členů.

Tato oáza klidu ale trvala jen několik let. V té době se začalo regulovat Labe pod Pardubicemi směrem k Srnojedům a bylo také již rozhodnuto o regulaci Labe nad Pardubicemi a stavbě zdymadla. Tato akce měla postihnout obě kanoistické loděnice a veslařskou Arosu. Než k tomuto všemu došlo, byl poklidný život oddílu VCHZ narušen stavbou vodního potrubí pro město. Potrubí vedlo přímo před vchodem do loděnice. Hluboký výkop pro mohutné potrubí byl veden pode dnem Labe, které muselo být dvakrát zahrazeno železnými larzeny. Tato akce trvala 2 roky.

Navzdory všem potížím se ale počet členů opět výrazně navýšil. Přišly nové posily jako Jiří Šebek, Jiří Černý, Jiří Mandys, dorostenci Milan Svoboda, Ivan Schejbal, Pavel Matoušek, Kalivoda, z VCHZ zkušený Milan Matoušek, z Tesly Suchánek, Bureš, Řeháková a v roce 1954 měl oddíl již 44 členů. V této době dobře pracovala okresní sekce kanoistiky pod vedením Honzy Kopeckého a sportovní náplň byla rozdělena tak, že rychlostní kanoistikou se mělo zabývat Dynamo a slalomem VCHZ. V našem oddílu bylo v této době několik rychlostních specialistů – třeba kajakář Kroulík, který později s vyjetou I. třídou odešel do Dukly Praha. Slalomové závody se většinou jezdily na jaře, ty rychlostní až později, a tak bylo takové obojživelnictví možné. Pod hlavičkou okresní sekce se tehdy uskutečnila řada společných akcí v rychlostní kanoistice: Pardubický kilometr pod pivovarem nebo účast na tradičních trojutkáních Praha venkov – Olomouc – Pardubice. Za oddíl tehdy dobře jezdili na C1 Sivok a Mandys, na C2 Voborník – Kuneš a na K1 Kroulík, Krámský, Schejbal.

Samostatnou kapitolou byl v oddílu Josef Hendrych. Jeho vysoká trénovanost z období dorostu mu hodně pomohla zařadit se do špičky nejlepších a od roku 1953 do roku 1963 byl v reprezentaci. První titul mistra ČSR získal v roce 1963 na C1 ve slalomu v Týnu nad Vltavou. Celkem se mu podařilo pro oddíl získat 8 mistrovských titulů, což byl na dlouhou dobu nepřekonaný rekord. V roce 1955 jel poprvé na MS do Tacenu, kde s Vláďou Slepičkou skončili na 5. místě, ale v závodě hlídek získali první titul mistrů světa. Na dalším MS v Augsburgu v roce 1957 končí v individuálním závodě na C2 s Havlem na druhém místě, ale v závodě družstev si jede pro druhý titul mistra světa. Na MS 1959 v Ženevě získávají Hendrych s Havlem stříbrné medaile jak v individuální kategorii C2, tak v hlídkách C2. Hendrych znovu se Slepičkou (v té době už přejmenovaným na Lánský) se v roce 1961 účastní MS v Drážďanech, kde ve slalomu získávají stříbrnou medaili v hlídkách, čtvrtí jsou v individuálním slalomu a pátí ve sjezdu. V roce 1963 Hendrych zakončuje mezinárodní karieru na MS v Rakouském Spittalu, zde již medaili nezíská, končí ale s parťákem Lánským ve slalomu na pěkném 6. místě, ve sjezdu jsou jedenáctí. Za zmínku rozhodně stojí dvojice Milan Řehoř – Rudolf Flégr, Pardubáci, kteří ale nejezdili za náš oddíl a připravovali se individuálně v turistické loděnici VCHZ. Přesto měli výbornou výkonnost a zúčastnili se dvou mistrovství světa, 1955 v Tacenu a 1957 v Augsburgu. V jednotlivcích byli 7. a 5. ale v hlídkách získali 2x zlaté medaile společně s naším Josefe Hendrychem. V té době byl Josef Hendrych z našeho oddílu jediný, kdo přivážel takto výrazné úspěchy z mistrovství světa. V Tacenu, Drážďanech a Spittalu se na tom podílel jeho parťák z našeho oddílu Vladimír Slepička-Lánský.
Po skončení v reprezentaci v roce 1963 zůstal platnou posilou oddílu v utkáních I. ligy a startoval jak na singlu, tak na deblu s bratrancem Vaškem Hendrychem nebo na mixu se svojí ženou. Díky svým výsledkům a také věrnosti k oddílu patří Josef Hendrych rozhodně k těm nejlepším závodníkům, kteří v oddílu VCHZ působili.

Pravděpodobně nejúspěšnějším odchovancem oddílu VCHZ Pardubice, byl ale Petr Sodomka, který se svým ziskem 8 zlatých medailí na MS ve slalomu a sjezdu (5x ve slalomu, 3x ve sjezdu) stal v 70. letech naším vůbec nejúspěšnějším kanoistou a jeho ojedinělý rekord ještě nebyl překonán. (8 zlatých medailí z MS na C1 již bylo překonáno, ale kombinace medailí ze slalomu a sjezdu zatím ne) Při současné specializaci na slalom a sjezd asi již ani překonáno nebude. Sodomka přišel do oddílu jako kluk spolu s kamarádem Zajptem v roce 1960. Tehdy jako učeň TMS Pardubice obor slévač – měl urostlou postavu a sílu v rukách (do té doby se věnoval plavání a i tam projevoval velký talent, trenér Švec ho nechtěl pro kanoistiku za žádnou cenu uvolnit). Na vodě jezdil zpočátku na deblkanoi a na kajaku. Brzy však přešel na singlkanoi, kde mohl více uplatnit svoji sílu a také techniku, kterou si velmi rychle osvojoval. Jeho výkonnost rychle rostla a ještě jako dorostenec dosahoval vynikajících výsledků i mezi muži. V roce 1965 vyhrává celostátní žebříček ve sjezdu a v roce 1966 získává, stále jako dorostenec, titul mistra republiky ve sjezdu, to vše na C1 mezi
muži! V roce 1966 nastoupil na vojnu do Dukly Bechyně a na mistrovství světa, které se v roce 1967 konalo u nás (slalom na Lipně, sjezd ve Špindlerově Mlýně), získává 3 tituly mistra světa: v individuálním sjezdu, ve sjezdu hlídek a ve slalomu hlídek, v individuálním slalomu byl navíc čtvrtý. To byl neuvěřitelný úspěch tak mladého závodníka. V takto slibně zahájené sportovní karieře pokračoval Petr Sodomka (bohužel pro náš oddíl) jako člen Dukly Brandýs. Přivezl celkem 8 zlatých medailí z mistrovství světa.

Do výčtu jmen špičkových odchovanců našeho oddílu, kteří v tomto období získali na mistrovství světa medaile, určitě patří Milan Svoboda. Ten do oddílu přišel jako učeň z Rybitví a stal se vynikajícím závodníkem. Později zastával funkci vedoucího slalomářů Dukly Pardubice. To už jezdil kategorii C2 mix s Jarkou Krčálovou za Motorlet Praha. V roce 1967 na MS na Lipně získali ve slalomu zlatou medaili, stejně tak v roce 1969 v Bourg Saint Maurice, ale s partnerkou Jitkou Legátovou. Zlatou medaili v Bourgu vybojovali také v hlídkách C2mix, ve kterých startovala i naše dvojice Petr Horyna s Alenou Prouzovou. Těm v individuálním závodě jen těsně unikla bronzová medaile a skončili čtvrtí.

3. Období staré gardy 1960–1970

Josef Hendrych byl výjimečná osobnost našeho oddílu šedesátých let, postupně se ale objevují další úspěšní závodníci. V roce 1956 byli do reprezentace jmenováni Matoušek se Schejbalem na C2, v roce 1959 se dorosteneckými přeborníky stali Kvapilová na kajaku a Čížek s Kopeckým na C2. Kolem roku 1960 přišla řada nových členů a později závodníků, kteří byli oporou ve výkonnosti a dobrým příkladem v práci: Outrata, Holešovský, Roleček, Faltejsek, Štych, Moravec, Bednář, Bubeníček, Cypriánová, Stránská, Kvapil, Vlček a další. Z nich se dostal do reprezentace ČSSR Jindra Outrata na kajaku, opora oddílu celých 10 let, který svojí častou docházkou a trenérskou prací na vodě i cvičitelskou v tělocvičně mohl být pro ostatní příkladem. Stal se mistrem ČSSR 2x ve slalomových hlídkách spolu s Faltejskem a Krásou (Lipno 67 a 68), mistrem ve sjezdu (Lipno 1968) a členem hlídky při sjezdu na MS 1969 ve Francii. Holešovský, další opora svojí výkonností, který hodně udělal a byl vždy obětavý. Roleček, skromný a nenápadný, ale v kolektivu dobrých závodníků se především ve slalomu rychle vyjezdil a byl oporou při všech pracích. Uměl držet i partu a spolu se Štychem a Moravcem patřili ke vzorům jak sportovat. Vlasta Cypriánová (Pichlová) vynikala hlavně ve sjezdech, reprezentovala ve Francii v roce 1968 a uměla porážet i naši nejlepší sjezdařku Polesnou. Honza Faltejsek, výborný slalomář na kajaku, taktéž dlouholetá opora oddílu, 2x člen vítězné hlídky na mistrovství ČSSR. Později začal tvrdě trénovat i sjezdy a krátkodobě se zařadil mezi nejlepší v republice.

Výborných výsledků v období 1963–1968 bylo dosahováno nejen v jednotlivcích, ale především v kolektivech. V nově utvořené 1. lize slalomových oddílů v roce 1963 vyhráváme hned v prvním ročníku soutěže a vítězství opakujeme ještě v letech 1964, 1966, 1967. Za tyto výsledky byl oddíl několikrát odměněn Českým svazem kanoistiky možností vycestovat na zahraniční závody. Oddíl měl oporu ve starších, zkušených závodnících, ale přicházela nová mladá krev a dobrý dorost byl základem budoucího úspěchu. Byli to Pavel Boch, Alena Rubešová, Prouzová Alena a Věra, Vašek Burianec, Petr Horyna, Jaryn a Dušan Horynovi. Posilou pro ligu byli slalomáři Dukly Pardubice. Do ligy jsme tak tehdy získali Červinku, Karla
Šourka, Vladimíra Šourka, Guta, Knetiga, Svobodu, Krejzu, Fulína, Vondráčka. Někteří z nich (Tyšer, Nejtek) zůstali v Pardubicích i po vojně. V té době měla nejkvalitnější jednotlivce Slávie VŠ Praha, my jsme zase dokázali plně obsadit všechny kategorie. Ve finále ligy jsme se tak s tímto oddílem střídali o mistrovský titul.

Pronikavé výsledky byly v letech 1968–69, dařilo se především ve sjezdových závodech. Jaryn Horyna byl 2x dorosteneckým přeborníkem republiky ve sjezdu. Ve slalomu vynikal kajakář Boch, který měl skvělou pádlovací techniku. Ještě jako dorostenec byl jmenován do reprezentačního A družstva ČSSR. Bylo to však předčasné a neuvedl se. Podobnou vitalitu měla i Alena Rubešová, později Bochová, ta byla oporou ve slalomu i sjezdu. Další dobrou dvojicí byl Burianec – P. Horyna. Připravovala se nominace pro MS 1969 ve Francii a z oddílu byli vybráni Outrata, Pichlová, Holešovský. Ve smíšených dvojicích byly na úrovni jen 3 lodě, proto se sestavila dvojice Prouzová – P. Horyna. Ti se už v průběhu roku 1968 prosadili do špičky a byli nominováni do Francie společně s Outratou, který však jako kajakář, sjezdař specialista, neuspěl. Kategorie mixů přece jen nebývala tak obsazována – většinou na MS 15 až 20 lodí, tak to vyšlo. V jednotlivcích byli na 4. místě a v hlídce získali zlatou medaili společně se Svobodou – Legátovou a Koudelou s Křížkovou (Koudela později zahynul v Himalájích na Ganze). Byli za to jmenováni mistry sportu a nejlepšími sportovci kraje za rok 1969.

Ale i tehdejší dorost byl ozdobou oddílu. Díky jeho všestrannosti jsme byli schopni obsadit všechny kategorie mladšího i staršího dorostu a tak jsme po několik let zaujímali první místo v hodnocení oddílů v republice. Ti nejlepší z nich: Dušan Horyna, Slavík, Pšenička, Derner – Kulhavý, Svačinka, Mandysová, Lefnarová.

Ale dobrým výsledkům na vodě musí předcházet kvalitní zimní příprava. Ta byla náročná, protože k tomu patřila ještě stavba nových lodí, a to už vyžadovalo všechen volný čas i přes zimu. V pondělí bývala sauna v několika skupinách, v úterý a čtvrtek tělocvična, zvlášť dorost a dospělí a ve středu většinou lázně společně s potápěči. Víkendy patřily přípravě na běžkách, většinou na Vysočině, v Orlických horách nebo Krkonoších. Od roku 1967 už to byly převážně zájezdy na chalupu do Javořáku nad Velkou Úpou. Na trénink se vyráželo poměrně brzy ráno, návrat byl někdy až za tmy. Sjezd na běžkách z hřebenů do Javořáku tak míval adrenalinový nádech. Fyzičku a slušné dovednosti na běžkách jsme každou zimu uplatňovali v několika lyžařských závodech. Především na Jizerské padesátce nebo při závodě desetičlenných hlídek po hřebenech Krkonoš, tzv. Sedmdesátce. O popularitě běžkování v našem oddílu svědčí fakt, že na závod hlídek jsme postavili dvě mužská a dvě ženská družstva – tedy 20 chlapů a deset žen. První družstvo VCHZ se umísťovalo vždy poměrně v popředí výsledkové listiny. Tento závod býval vyvrcholením zimní přípravy v polovině března, o týden později to už byly závody na vodě – většinou sjezdy na Úpě.

Velké stěhování loděnice z jednoho břehu na druhý v roce 1962 nezastavilo už silně rozjetý oddíl, který měl 80 členů z toho 53 v závodním družstvu. Oddíl už definitivně přešel na slalom a dosahoval úspěchy, které byly oceněny i tím, že mu ze státních prostředků byly přiděleny 3 lodě. Škoda jen, že mateřská jednota tehdy nebrala existenci oddílu příliš vážně a považovala jej spíše za partu vodních trampů. Tento vztah se nezměnil ani po sloučení závodů Rybitví a Semtín pod společný název TJ VCHZ. Finanční podpora byla minimální, na stěhování loděnice oddíl nedostal žádný příspěvek. Situace došla tak daleko, že u staré loděnice už byly připraveny buldozery na její zplanýrování. Ještě na podzim se hledalo náhradní místo – nejdříve Hrčáky od Hůrek, potom vojenský prostor na Chrudimce. Už během roku 1961 bylo kolem loděnice staveniště, když těsně za loděnici byl dostavěn vodovod z Kunětické hory. Nejprve byly zatlučeny larzeny do pravé poloviny řeky a potom zase do levé, to vše do hloubky několika metrů. Místo pro loděnici naproti nám, „Na špici“, by se nám líbilo, mezitím však všechny stromy na špici byly vykáceny a začala se tam navážet vybagrovaná jílovitá zemina až do výše 1,5 metru. Oddíl byl však pod tlakem, a tak vzal nakonec za vděk možností provizoria na max.5 let, kterou s hlavním pardubickým architektem Macháčkem dokázal domluvit Dr. Josef Jeník, tehdejší člen našeho oddílu.

Nadšení v oddíle neochablo ani poté, co se zjistilo, že se původní loděnice musí rozebrat, naložit na k tomu sestavený prám ze dvou pramic svázaných dohromady a na druhé straně Labe to vše zase složit. Takto se loděnice kus po kuse přemisťovala na druhou stranu Labe. Denně se na přestavbě a převážení dílů loděnice po Labi pracovalo, o sobotách a nedělích bývalo na stavbě až 40 členů. Během roku se vybudovala (opět na pilotech) vyvýšená loděnice 12x6 metrů a k ní se přistavěla pomocí rozšíření vazníků pomocná přízemní loděnice stejných rozměrů. K loděnici se postavila šatna z dílců. Ale chyběla dílna a klubovna… V dalším roce se tedy jako samostatná část loděnice dostavěla klubovna, dílna, sklep a místnost pro správce, o něco později byla postavena sauna. Tím byl dokončen vzhled loděnice, který v podstatě vydržel až do roku 2016.

Prvním správcem v nové loděnici se stal až roku 1969 Otmar Nejtek (Pipin), další velká postava oddílu. Za svého krátkého působení stačil nejen dobře sportovat, ale významně se také podílel na organizování závodů. Po něm funkci správce převzal Honza Sklenář. Ale vůbec prvním bydlícím správcem byl ještě na staré loděnici Jirka Šebek, takový zvláštní samorost, který miloval přírodu, vodu a život kolem ní a snad se kvůli tomu zapomněl i oženit. Díky náročným brigádám během stěhování a při obnově loděnice část členů odpadla, na druhou stranu ale přicházeli členové noví. Nelze vyjmenovat všechny, kteří se na tom podíleli, ale práce na vylepšování vlastně nikdy nepřestala. Právě v době největšího náporu, asi v roce 1971 odešel z oddílu dr. Jeník, kterého si vyžádala vysoká škola pro plnění funkcí ve vysokoškolské tělovýchově.

Vedle radostných zážitků, kterých byla většina, potkaly oddíl i smutné, či dokonce tragické události. Takovou první ranou bylo tragické úmrtí Jirky Mandyse při hromadném důlním neštěstí na dole Dukla v Ostravě 1961, kde pracoval jako brigádník. V roce 1964 v Jugoslávii se nešťastnou náhodou utopil Vilda Tomášek při tréninkové jízdě v Julských Alpách na řece Sávě Bohinjce, když jeho loď zmizela pod velkým balvanem, odkud byl za neuvěřitelně obtížných podmínek vyproštěn – bohužel až po 24 hodinách. Dodnes, se tato obtížná peřej jmenuje „Tomáškův kámen“ a to díky umístněné pamětní desky s jeho jménem. K další tragédii se schylovalo 10. 1. 1970 v Krkonoších při tréninku našeho mužského družstva na Krkonošskou 70. Trasa tréninku vedla mj. od chaty u Bílého Labe na Luční boudu. Asi 1 km pod Luční boudou byla část 15ti členného družstva zasažena lavinou, která se uvolnila z příkrého svahu Luční hory. Jeden z běžců byl v lavině uvězněn po ramena, jeden po pás, ale Honza Faltejsek zcela zmizel pod krunýřem těžkého sněhu. Nastala usilovná činnost ostatních členů družstva s jediným cílem, Honzu nalézt. S dostupným „nářadím“ (lyže, hole a vlastní ruce) to však nadějně nevypadalo. Tři z družstva se okamžitě vydali na Luční boudu nehodu oznámit a především přivolat pomoc Horské služby. Měli jsme štěstí, z Pece se na Luční právě vrátila rolba. Přítomní 2 členové HS okamžitě naložili lavinové sondy, lopaty a další potřebný materiál a rolba se okamžitě vydala co nejblíže k místu neštěstí. Když dorazila na místo, uběhlo od zasypání již asi 70 minut, což už byla pro Honzovo přežití kritická situace. Proběhlo rychlé zaškolení všech v použití lavinových sond a během 5 minut začalo systematické „prohledávání“ lavinového pole. Štěstí bylo na naší straně a už po dalších 5-10 minutách Jaryn Horyna napichuje sondou Honzovo tělo (tedy cca 80 minut od zasypání). Proběhlo rychlé odkrytí, zjištění že Honza je sice v bezvědomí, ale dýchá! Následoval jeho transport na Luční boudu (již při vědomí) a dále rolbou do Pece pod Sněžkou k lékaři ke kontrole. A ještě večer se Honza po svých objevil za velkého jásotu na chatě v Javořím dole. Přežil díky své vůli, fyzické kondici a také přičiněním ostatních členů oddílu.

4. Tuzemské a zahraniční cesty

Snahou tehdejšího předsedy Václava Horyny vždy bylo, aby členové oddílu za výkony a dobrou práci měli i odměnu a tu viděl v konání hodnotných soustředění a zahraničních zájezdů.

Hned v roce 1953 to byl stanový tábor na Seči pod Klokočovem, další soustředění, převážně sjezdové se konalo na Křižanovické přehradě a Dářku. Každoroční soustředění na kouzelné Divoké Orlici, většinou v dubnu nebo začátkem května, kdy pravidelně protékalo řečištěm 15 až 20 kubíků vody. Úsek Litice – Potštejn byl po mnoho roků oblíbeným místem. K ještě náročnějším terénům patřila Otava na Čeňkově Pile, kdy dubnovým kvalifikačním závodům předcházelo soustředění v Rejštejně. Týdenní soustředění probíhala také na Labi pod Špindlerovým Mlýnem, kde šlo ale vždy do tuhého. Jezdilo se většinou na ledových vodách ze sněhu nebo ode dna přehrady a trpěly nejen ruce, ale i záda.

Díky vysoké výkonnosti oddílu a za dobré výsledky v 1. slalomové lize (kterou jsme 4x vyhráli), byl náš oddíl odměňován Československým svazem kanoistiky tím, že jsme měli možnosti vycestovat do kapitalistického světa na mezinárodní závody. Byly to pro nás nezapomenutelné zážitky. Nelze zapomenout na kouzelné letní zájezdy na Polský Dunajec s tábořením na soutoku s Bielkou. V roce 1964 byl oddílu přidělen první zahraniční zájezd do jugoslávského Tacenu, kde se jezdívalo MS. Na tomto závodě poprvé zazářil Petr Sodomka, který v silné mezinárodní konkurenci již ostřílených borců s přehledem zvítězil. Závody se vydařily, ale v závěru zájezdu nás postihla už zmíněná tragická událost s Vildou Tomáškem.

Ale od roku 1965 přišly další zájezdy a náročnější. Tacen se opakoval ještě několikrát a dvakrát jsme startovali v rakouském Mayerhofenu na Zilleru. Slalom i sjezd tam byl velice náročný. V roce 1969 se uskutečnil zájezd do Španělského Sortu na týdenní závody ve slalomu a sjezdu na Rio Noguera Pallaresa v Pyrenejích. Byl to tehdy vůbec největší zájezd slalomového oddílu a konečně i funkcionáři TJ VCHZ měli zájem o důstojnou reprezentaci. Jelo se autobusem na 3 týdny, byly nové, jednotné stany, jednotné dresy – něco, co jsme před tím neznali. Španělští pořadatelé byli nadšeni. Několik řek bylo střídavě napouštěno soustavou přehrad, a protože voda byla pouštěna vrchem, měla kolem 20 stupňů a zvrhnutí bylo úplným požitkem.

Zájezdu se nezúčastnili Outrata a Prouzová s P. Horynou, kteří v té době reprezentovali na MS ve Francii. Ještě v roce 1970 se uskutečnil velký zájezd na závody na Muotu do Švýcarska, kde se mělo jet v roce 1973 mistrovství světa. Bylo to v polovině června a deštivé počasí způsobilo, že se korytem řeky valilo až 70 kubíků. Byl to těžký závod, kdy žabí muži měli spoustu práce. Dorost dostal za odměnu ještě ten rok zájezd na slalom a sjezd do Jugoslávie na Sávu. A v roce 1971 účast na mezinárodním slalomu v polském Saczu a taktéž v roce 1972 slalom na Dunajci ve Sczawnici.

Samostatnou kapitolou oddílové historie bylo pořádání závodů, u slalomů to bylo vždy náročné obzvlášť na materiální vybavení a spolehlivou technickou četu. Na průběh závodu bylo potřeba spousty zodpovědných lidí, kteří zajišťovali start, cíl, počtáře výsledků, nosiče úsekových výsledků z tratě, rozhlas, občerstvení, výdej a stahování startovních čísel. Na velké závody ve slalomu bylo potřeba kolem 30 lidí, navíc brankové rozhodčí musely dodávat oddíly, část byla delegována.

Naše první slalomy se odehrávaly na Hrčákách, první dva ještě pod hlavičkou Sokol Pardubice. Potom to už bylo 10 ročníků na Chrudimce pod hydroelektrárnou (tzv. „pod hydro“), a to až do roku 1964. Pořádání sjezdů bylo daleko jednodušší, ale zase jsme za dobrou vodou museli jezdit do podhůří. Podobnou tradici měly i sjezdy na Úpě v úsecích od Bohuslavic do Rýzmburka. Úpa se jako první stala naší nejoblíbenější řekou. Potom se tou oblíbenou stala Divoká Orlice mezi Liticemi a Potštejnem. Nejblíže byla Chrudimka nad Slatiňany, kdy plná hltnost turbíny 12 kubíků stačila k tomu, aby se těch 6 km řeky stalo náročným sjezdem a na Škrovádu se dal postavit slalom.

Když nebyla voda ve Slatiňanech, jezdily se kontrolní oddílové závody ve slalomu na jazyku pod mlýny každou středu. Ve sjezdu potom každý čtvrtek buď od loděnice proti proudu a s obrátkou zpět, nebo se vyjíždělo autem do Kunětic nebo až do Lukovny, podle toho, na jak dlouhý sjezd se trénovalo. Z těchto oddílových závodů se dělal žebříček výkonnosti, a to bylo pro mnohé hnacím motorem.

Poslední „objevenou“ řekou, a nakonec nejoblíbenější, se stala Doubravka od přehrady v Pařížově do Mladotic, nebo až do Ronova. Uskutečnila se tam řada kvalifikačních závodů, několikeré mistrovství republiky a v roce 1969 mezinárodní utkání ve slalomu ČSSR – NSR. Z oddílu tehdy reprezentovali Boch a Pichlová na kajaku. Oddíl dostával na takovéto závody finance od ÚV ČSTV a pro technickou četu refundace platu na stavbu tratí. Na vysoké úrovni byla hlasatelská informovanost. Už tehdy bylo díky vysílačkám Tesla možno referovat z jednotlivých míst na trati a vést rozhovory se závodníky hned po dojetí závodu.

V tom byl nedostižný Nejtek (Pipin) a i díky tomu se také stal reportérem na MS 1967 na Lipně. Vyvrcholením naší organizátorské činnosti bylo uspořádání dvou slalomů na Doubravě v jeden den na dvou úsecích řeky. Na horní těžké vodě se jel slalom pro I. třídu, na spodním lehčím úseku se jel slalom pro II. třídu. To znamenalo obsadit 2 starty, 2 cíle, 2 počtářské komise, 2 rozhodcovské týmy. Byl to asi ojedinělý výkon v historii slalomu, kdy si toto mohl dovolit jeden oddíl.

Za zmínku rozhodně stojí stavba oddílových lodí, která členy oddílu časově hodně zatěžovala. V době úspěchů jsme museli mít kolem 40 dobrých lodí a ty se stále zdokonalovaly, měnily se „modely“ a v tom jsme museli držet krok se soupeři. Stavba lodí byla náročná a nákladná. Prostředky nebyly a stavělo se stále více improvizovaně. Například v roce 1977-1978 jsme postavili celkem 24 lodí, což při kupní ceně lodi minimálně 2000 Kč představovalo pro oddílový rozpočet úsporu v hodnotě 48.000 Kč.

V té době měl oddíl k dispozici dvě skříňové Tatry 128 pro přepravu lodí a autobus Škoda RTO pro přepravu závodníků.

Jako blesk z čistého nebe zapůsobilo v roce 1972 nečekané sdělení Václava Horyny, že skončí se všemi sportovními funkcemi a činnostmi, které do té doby v oddílu i mimo něj vykonával, tj. předsedy oddílu, vedoucího trenéra, hlavního organizátora závodů i zájezdů, technika při stavbě lodí, stykem s veřejností a všemi dalšími činnostmi, které si lze při chodu tak velkého oddílu představit.

Lze spekulovat, jaké všechny důvody Václava k tomuto rozhodnutí vedly, jedním z nich však určitě mohla být únava z náročné práce při řízení tak velkého oddílu s takovým spektrem činností (trénink, stavba loděnic a lodí, organizování dopravy na závody, organizování závodů a tuzemských i zahraničních zájezdů, nábor nových členů. Tyto všechny činnosti Václav skutečně vykonával.

Zatěžující (a ne příliš zábavná) byla pro Václava také jeho funkce, kterou jsme v oddílu tolik nevnímali, a to jeho předsednictví v STK Svazu kanoistiky ČSTV. Také mohl mít dojem, že si členové oddílu jeho práce dostatečně neváží. To by ale bylo na hony vzdálené tehdejší, tím méně současné realitě. Všichni, kteří měli možnost „Vaškovo období“ prožít, na tuto dobu i Václava osobně vzpomínají velice pozitivně a s porozuměním.

Byl to ostrůvek (co, ostrov!) v šedi totality, kde jsme mohli mít aspoň trochu pocit, že jaké si to uděláme, takové to budeme mít. A nebylo to špatné. Bylo to dokonce výborné!

 

Nezbývá, než znovu zopakovat - Václave děkujeme Ti!

5. Období 1973–1985

Po odchodu Vaška Horyny z oddílu, v roce 1972, nastávají pro oddíl krušné chvíle. S vedením oddílu nemá nikdo zkušenosti, a tak řídící činnosti oddílu na sebe berou ještě aktivní členové úspěšné éry oddílu: Ing. Igor Čepčiansky 43 let, Antonín Jakeš 33 let, Šarka Vovsová 30 let, Stanislav Vosyka 28 let, Jan Faltejsek 25 let, a Jarda Holešovský 32 let, který byl zvolen do funkce předsedy oddílu. Na pomoc při jednáních na TJ si k sobě bere Honzu Faltejska, který se také ujímá řízení tréninků a zajišťování závodní činnosti. Vosyka se hlásí do kurzu na řidičák pro hromadnou přepravu osob, Jakeš si bere na starost finance, Vovsová nově příchozí a Čepčianský pořádání závodů. Řízením oddílu se tak zabývá celý výbor, který pracuje po práci, ve svém volném čase. Trenéři si zvyšují kvalifikaci a na nejbližší termín školení trenérů 3. třídy odjíždí Čepčianský, Vosyka a Faltejsek. Následně v nejbližším možném termínu všichni tři absolvují vyšší 2. trenérskou třídu.

To vše v době, kdy i v našem sportu vznikají preferovaná střediska, která mají oproti ostatním oddílům výraznou materiální podporu. V oddíle i přes velkou snahu a podporu i ze strany vyšších svazových orgánů se nepodařilo dát dohromady trenérský a organizační tým, který by splňoval předepsané podmínky, především co se týkalo požadované kvalifikace. Hledali tak hlavního trenéra i mimo oddíl, ale nebylo v silách oddílu pro něj zajistit nutné zázemí, byt atd. Tato skutečnost výrazně ovlivnila následnou výkonnost po celou dobu trvání středisek v našem sportu. V této době v oddíle působí další generace dorostenců jako Slavík, Opočenská, Lefnarová, Mádlo, Mohout, Zeman, Svačinka, Kotrbatý, Bednařík, Šindler, Pšenička, Derner, Cibulková, Matoušková a další. Někteří z nich prošli i různými seznamy mládežnických reprezentačních kolektivů, ale většina z nich nenaplnila ambice a předpoklady. Získávají však například v roce 1975 dvě bronzové medaile z přeboru ČSSR, 6 stříbrných a 2 bronzové z přeboru ČSR.

V roce 1974 v oddíle končí Vladimír Pichl, který po dlouhá léta zatím nenahraditelně zajišťoval dopravu. Jeho funkci v oddílu obětavě přebírá Standa Vosyka, který jako jediný má řidičské oprávnění na autobus. Výjimečně když nemůže, musíme hledat náhradu

V roce 1975 byl novým předsedou zvolen Jan Faltejsek. Jarda Holešovský přechází do výboru TJ VCHZ, kde zastává do roku 1989 různé funkce. Velkou starostí, kterou výbor musí stále řešit, je doprava, která podmiňuje naši závodní činnost a je nezbytná pro tréninky na divoké a tekoucí vodě. Vzedmutí Labe totiž zatopilo to málo divoké vody, co jsme v Pardubicích na Chrudimce měli a možnost tréninku slalomu se omezila pouze na vodu mírně tekoucí až stojatou. Jen na Chrudimce pod Vinicí u turistické loděnice polorozpadlý jez při dostatečném průtoku vytvářel malý jazyk s protiproudem…

Pro přepravu na tréninky a závody měl oddíl k dispozici starší autobus RTO, vyřazený z autoparku patronátního závodu pro jeho nevyhovující technický stav. To pro výbor přinášelo mnoho dalších starostí a práce na zajištění jeho provozuschopnosti.

Naštěstí patronátní závod vydal povolení využívat po dohodě jejich opravárenské dílny pro opravy „našeho“ autobusu. Spoustu oprav jsme si však museli dělat sami. Řidičský průkaz pro řízení autobusu si později udělal i Jirka Svačinka jako ještě aktivní závodník.

Počátkem roku 1975 doposud nevídanou silou vyvstal letitý problém kolem další existence loděnice. Ta byla postavena na pronajatém pozemku města. Město trvalo na jejím odstranění. Na Špici měl hlavní architekt města jiné plány. Přetrvávající problémy kolem provizoria loděnice tak vyvrcholily neodvolatelným demoličním příkazem MěNV Pardubice. Předseda oddílu společně s Ing. Igorem Čepčianským byli neúnavnými bojovníky za uhájení loděnice.

Nastává téměř rezignovaný postoj TJ a patronátního závodu VCHZ Pardubice, a bezvýsledná jsou i všechna aktivní jednání zástupců oddílu na vyšších tělovýchovných a správních orgánech. Faltejsek a Čepčianský jsou ve funkcích svazu kanoistky KV ČSTV v Hradci Králové a osobně se tak zúčastňují schůzí a konferencí vyšších tělovýchovných orgánů. Zde informují o situaci oddílu a žádají o pomoc, která však stále nepřináší žádné řešení. Termín zbourání loděnice na naše náklady se neodvratně přiblížil a bez loděnice by oddíl byl nucen ukončit činnost. Ve snaze o záchranu existence oddílu píše předseda oddílu Jan Faltejsek bez vědomí TJ a města obsáhlý dopis na ÚV KSČ. Až nejvyšší orgán ve státě neodkladně reaguje na dopis svoláním schůzky na MNV Pardubice za účasti dvou pověřených zástupců ÚV KSČ, zástupců MěNV, patronátního podniku VCHZ, TJ VCHZ a předsedy oddílu.

Výsledkem jednání v ro­ce 1978 je zrušení demoličního příkazu a rozhodnutí, že loděnice musí zůstat na svém místě, dokud nebude zajištěno pokračování činnosti oddílu. Na základě dohod byl u Sportprojektu Praha zpracován projekt nové loděnice. Ta se měla stavět na Labi vedle veslařské loděnice Arosa, kde měly být soustředěny všechny Pardubické oddíly s činností kolem vody. Projekt zaplatil patronátní podnik VCHZ. Na nás bylo zajištění a realizace projektu včetně schvalovacího procesu, vyhlášení společného závazku na odpracování 4 925 brigádnických hodin zdarma a prosazení stavby do návrhu na akci města atd. Tohoto úkolu se ujímá další dlouholetý člen oddílu Pavel Frisch.

Pomohl nám i Bohuslav Svoboda, bývalý úspěšný vzpěrač taktéž TJ VCHZ, který pracoval na stavebním odboru MNV v Pardubicích. Všechny naše kroky však z finančních důvodů skončily bez konečné realizace stavby. Pro oddíl to znamenalo zajistit si vlastními silami tehdy již naléhavou velkou údržbu celé loděnice.

Bourá se stará šatna a místo ní si předseda oddílu, který pracuje v patronátním podniku, sehnal čtyři mobilní buňky, které původně sloužily při likvidaci následků po výbuchu trhavin ve VCHZ. Ty na žádost podnik pro nás zdarma uvolňuje. A tak se likviduje původní šatna, která sloužila již v loděnici na protějším břehu. Požární revize a elektrorevize ukazuje na nutnost zajištění nové elektroinstalace v celém areálu loděnice, včetně přívodního kabelu z Labské ulice. Toho se opět ujímá Ing. elektrotechniky Pavel Frisch.

Provádí se nová izolace střechy skladu lodí, výměna stojanů na lodě atd. Vyměňuje se také staré molo na sudech za velké na plovákách. Vidina velkého objemu práce kolem údržby loděnice a jejího okolí některé členy oddílu odrazuje. Toto i stále definitivně nedořešená situace kolem budoucnosti loděnice se citelně projevuje na stavu členstva i na sportovní výkonnosti.

Přesto oddíl i v této době kromě tréninků a závodní činnosti pokračuje v pořádání oblastních i celostátních závodů. V roce 1977 až ve Špindlerově Mlýně pod vedením Jardy Holešovského za asistence televizních kamer. Pořádání dalších závodů se pak ujímají Jan Faltejsek nebo Igor Čepčianský. Každý rok pořádáme slalomové a sjezdové závody na Divoké Orlici nebo Opatovickém kanále, nejvíce však v oblíbených Mladoticích na řece Doubravce. Zde v jednom roce pořádáme z pověření svazu kanoistiky ÚV ČSTV i mezinárodní trojutkání reprezentace mládeže ČSSR, NDR a Polska.

Pro zaměstnance patronátního podniku v zimě Jan Faltejsek pořádá pod hlavičkou oddílu kanoistiky i mnoho ročníků velmi oblíbeného závodu v běhu na lyžích na Bedřichově v Jizerských horách. Patronátní podnik na akci propůjčuje od pátku do neděle podnikovou rekreační chatu. Běh na lyžích stále zůstává v oddíle jako hlavní doplňkový zimní sport s účastí na okresních přeborech, závodech Jizerské padesátky a závodech 70 km po hřebenech Krkonoš. Někteří členové se účastnili i běžeckého závodu Běchovice Praha.

Hlavní pozorností výboru však zůstává sportovní činnost a výsledky ve slalomu a sjezdu na divoké vodě. Pokračujeme tak, jak jsme se to naučili za Václava Horyny. Na tréninky na divoké vodě dojíždíme na Doubravku, Divokou Orlici nebo na Chrudimku. Pro závodní družstvo pořádáme soustředění v Táboře i na Slovensku, v Liptovském Mikuláši atd. Na loděnici jsou pravidelně každý týden kontrolní závody ve slalomu i sjezdu.

V roce 1974 získávají Praus s Alenou Horynovou ve sjezdu na C2 mix titul mistra ČSSR.Za práci s dětmi a mládeží získává oddíl určité finanční prostředky, díky nimž a za pomoci obětavých rodičů a oddílových trenérů může každoročně uspořádat na kanálu v Českém Vrbném u Českých Budějovic soustředění mládeže oddílu. V zimním období každoročně pokračují dvakrát týdně tréninky v tělocvičně TJ v Ohrazenicích, nebo na některé z Pardubických škol. V roce 1977 pak získáváme na přeboru ČSSR 2 zlaté a na přeboru ČSR zlato a bronz.

V roce 1978 se po působení v Dukle Brandýs vrací do oddílu Dušan Horyna a získává pro oddíl další titul mistra ČSSR ve sjezdu na kajaku. Bez medailí nezůstávají ani dorostenci na přeboru ČSR i ČSSR.

V roce 1980 z osobních důvodů končí s funkcí předsedy oddílu Jan Faltejsek. Nově zvolen je Jindřich Outrata. Ten po léta v oddíle z rodinných důvodů vůbec nepracoval a nebyl tak nějak zatížen různými problémy kolem sportovní činnosti. Počet členů oddílu ke konci roku 1980 byl 35, což byl nejnižší stav v celé jeho historii.

Po skončení studií a velmi úspěšné sportovní činnosti ve Slavii VŠ Praha a po roce základní vojenské služby ve VTJ Pardubice, se do našeho oddílu vrací jako čerstvý mistr republiky ve sjezdu další ze synů zakladatele oddílu Jaroslav Horyna mladší. Stejně jako rok před tím jeho mladší bratr Dušan, je i on za své pozdější úspěchy v našem oddílu zařazen mezi 10 nejlepších sportovců Východočeského kraje.

Hned v příštím roce 1981, již jako člen našeho oddílu a na vlastní náklady, se zúčastňuje mistrovství světa v Anglickém Bala ve sjezdu na K1. Je spolu s Košťálem a Měchurou členem hlídky, která končí na pěkném 6. místě.

Se závoděním Jaryn Horyna zatím končit nehodlal a oddílovému výboru se nabídl s pomocí v tréninkovém procesu. Během vlastního tréninku na vodě viděl, že oddíl má pár šikovných žáků a dorostenců, jejich trénink ale není dostatečně efektivní, intenzívní a systematický, motivace závodníků není vysoká.

S tehdejším hlavním trenérem Igorem Čepčianským se Jaryn proto dohodl, že každé pondělí pověsí na nástěnku tréninkový plán na celý týden. Plán bude mít 2 úrovně, jednu pro ambicióznější závodníky, druhou (nižší) pro začátečníky a mladší závodníky (pochopitelně rovněž ambiciózní!). Tréninky měly probíhat částečně individuálně podle časových možností jednotlivců a částečně skupinově v přítomnosti trenérů. Skupinové tréninky zahrnovaly především měřené úseky, nácvik a korekci techniky a zahrnovaly samozřejmě tradiční každotýdenní kontrolky ve sjezdu a slalomu, někdy dokonce měřený běžecký trénink. Práce jak na kostele a tak byla přes Igora domluvena spolupráce také s dalšími trenéry: Jirka Svačinka s Honzou Kroupou coby kanoisté budou dbát na bezchybnou techniku kanoistů a kanoistek (i když v té době ty mixové už nebyly a ty C1 a C2 ještě nebyly) a Jindra Outrata coby kajakář pomůže s technikou kajakářek a kajakářů.

Těm nejmladším adeptům se v rámci pionýrské skupiny při ZŠ Dubina věnovali po trenérské stránce Šárka Vovsová, Igor Čepčianský, Jindra Outrata st. a dle možností Honza Faltejsek, pionýrským vedoucím byl jeden z rodičů.

Z dalších činovníků se oddílového života zúčastňují v této době ještě Jarda Holešovský (PR vztahy), Tonda Jakeš (finance), Standa Vosyka (logistika).

Tento jednoduše nastavený tréninkový systém začal postupně fungovat, závodníci ho přijali za svůj, pokud tréninkový plán šulili, poznali to hned na příštích kontrolkách. Na druhou stranu viděli, že výkonnost utěšeně narůstá. Vytvářela se parta a ta přitahovala další mladé lidi. Jestliže v roce 1980 měl oddíl 35 členů, bylo to v roce 1984 již 92! členů, z toho 33 bylo do 18 let.

Z mladých začínají vynikat Láďa Kmecko, Hana Jelínková, Vašek Hlaváček, bratři Kotěrové a Jan Šťastný, kteří v budoucnosti budou hlavními oporami oddílu. Tato úspěšná skupina dostala (prý) od ostatních klubů přezdívku „Jarynova mašina“ podle jejího tehdejšího trenéra Jaryna Horyny, který měl na výkonnostním vzestupu klubu v tomto období hlavní zásluhu.

V roce 1983 oddíl postoupil v žebříčku oddílu ČSR z 20. místa na 10. místo, v roce 1984 a 1985 je již na 5. místě v ČSR! K tomuto postupu také přispělo zrušení středisek v našem sportu, čímž se smazaly výraznější rozdíly v materiální podpoře oddílů. V roce 1984 je Láďa Kmecko se svým partnerem Viktorem Hauserem zařazen do juniorské reprezentace. Hauser však záhy oznamuje ukončení sportovní činnosti a dvojice se rozpadá. Velmi rychle se na sportovním poli začíná prosazovat Hanka Jelínková. V roce 1984, ještě ve věku starších žákyň, získává první medaile na přeborech ČSR i ČSSR v mladším dorostu. V roce 1985 již získává titul přebornice ČSSR ve sjezdu a bronz ve slalomu a je zařazena do juniorské reprezentace ČSSR. Dobrých výsledků dosahují i další dorostenci, deblkanoisté bří Kotěrové a singlíř Jan Šťastný, a tak na těchto přeborech v hodnocení zisku medailí a umístnění do 6. místa končí oddíl na 6. místě v celé ČSSR. V tomto roce se již stav členů rozrostl na 92. Jen žáků je v tuto dobu při mírné fluktulaci neustále víc než 30. Oddíl získal celkem 66 výkonnostních tříd. V soutěži Východočeského poháru o nejlepší oddíl v kraji obsazujeme po celých 5 ročníků trvání této soutěže 2. místo většinou za TJ Semily.

V roce 1985 se jelo v rakouském Spittalu mistrovství světa dospělých. V závodě hlídek debl-kanoí ve slalomu, která zde získala titul mistra světa, startoval i odchovanec našeho oddílu Ondra Mohout, nyní člen Dukly Praha. V našem oddíle začínal na debl-kánoi a se svým partnerem to dotáhl až do juniorské reprezentace. Záhy na to se tato dvojice rozpadá odchodem jeho partnera, který ztratil zájem o sport. Výbor usilovně odrazoval Mohouta od rezignace a hledal pro něj nového partnera. Jako jedinou možnost viděl Pavla Zemana, který v té době s kanoistikou teprve začínal, ale výsledky se opět dostavily. Ondra Mohout s Pavlem Zemanem se dostávají do juniorské a později i do seniorské reprezentace ČSSR, ale to už odcházejí na základní vojenskou službu do Dukly Praha. Po dvou letech v Dukle Pavel Zeman pro závažné zdravotní potíže se sportem končí. Ondra Mohout v Dukle zůstal i nadále.

V mimosportovní činnosti se výbor soustavně stará o výchovnou práci. Obdržel bronzové plakety v soutěži o titul „Vzorný oddíl ČSTV“ a soutěží i o titul vyšší. Stranou nezůstali funkcionáři ani v práci ve vyšších orgánech. Ing. Antonín Jakeš je členem OV ČSTV, Jaroslav Holešovský pracuje v HV VCHZ, Ing. Čepčiansky a Jan Faltejsek v předsednictvu výboru svazu kanoistiky KV ČSTV. Ing. Čepčiansky dále pracuje ve výboru svazu kanoistiky ČÚV a ÚV ČSTV.

 

 

 

6. Začátky nové éry oddílu 1985–2001